Osobnosti Javorníku

Ještě jako Juračková patřila k zakládajícím členům souboru. Od začátku (již v padesátých letech) se u ní projevovaly vůdčí a tvůrčí schopnosti, které vyústily do podoby působivých jevištních pásem. Vytvořila ideální dvojici se svým pozdějším manželem Jurou. On často napsal muziku a ona na něj udělala choreografii, kterou na zkouškách nacvičila a dala programovému číslu, ať už tanečnímu nebo sborovému, konečnou jevištní podobu. Ve vzpomínkách tanečníků Olinka vystupuje jako nekompromisní a náročná vedoucí taneční složky, která šla za cílem co nejpreciznějšího provedení a zachování folklorní čistoty.

Její cílevědomost, odpovědnost i talent dovedly soubor k úspěchům na vystoupeních doma i v zahraničí.

Olinka nás bohužel navždy opustila v roce 2004.

Jeden ze zakládajících členů souboru. Jeho zájem a píle z něj udělala nejen cimbalistu, ale hlavně upravovatele lidových písní, jejichž výzkum - jako jednadvacetiletý - s Vlajkou mládí (dnešním Javorníkem) na Valašsku v padesátých letech inicioval.

V seznamu autorů javorníkovského repertoáru vede s nedostižným náskokem. V tom mu konkuruje jeho životní partnerka Olinka jako choreografka většiny tanečních pásem. To vyústilo do dlouholeté funkce uměleckého vedoucího, kterou vykonával až do roku 2010 do svých 77 let. Nezměrná aktivita, kterou ostatní tlačil k uskutečnění své koncepce slavnostního představení k 60. výročí souboru, zůstane navždy příkladem pro stávající členy souboru.

JAK PLYNUL ŽIVOT s hudbou a souborem - Jurovo vzpomínání na život v souboru.

Jura nás bohužel navždy opustil v roce 2013 uprostřed neutuchající tvůrčí činnosti na hudebních úpravách pro Javorník.

V roce 1967 se do tehdejší Vlajky Mládí přihlásila skoro patnáctiletá Jitka Vlčková. Tancovala, zpívala, jezdila na různá folkloristická školení a semináře, až se z ní stala tanečnice, která každému mohla předávat nabyté zkušenosti. Uzavřela nefolklorní manželství a jen tolerantní přístup jejího manžela jí umožnil věnovat volný čas souboru.

Ano - stala se z ní také vedoucí tanců. Nejdříve tak trochu ve stínu Olinky, až se stala posléze její nástupkyní. Pokračovala v jejích šlépějích a po svém odchodu ze souboru ze zdravotních důvodů v roce 2011 předala stávajícímu vedení taneční složku zkonsolidovanou a schopnou další činnosti.

Křtěná Magdalena, ale pro souboráky Lenka. Do souboru přišla v roce 1973 a brzy se projevila její všestrannost. Ráda tancovala, srdcem zpívala a měla osobitý výtvarný projev. Její schopnosti se zúročily ve sborovém i sólovém zpěvu, ve vedení ženského sboru i v autorství různých souborových výtvarných počinů. Její jedinečný výtvarný rukopis je vidět na souborových tiskovinách i na grafickém provedení CD nosičů souboru.

Ženský sbor pod jejím vedením obohatil svůj repertoár a zdokonalil se interpretačně. I když řady řádných členů opustila v roce2011, zůstala jako spolupracující člen, který stále pomáhá souboru radou při nácvicích i na vystoupeních.

Ruda přišel do Vlajky mládí v roce 1956 jako muzikant – původně kontráš. Když se po odchodu primáše J. Hovorky dostala muzika do problémů, vypracoval se na post nového primáše a tím obnovil v krátké době činnost muziky i souboru. Ruda měl šťastnou ruku při hudebních úpravách. Projevil se také jako schopný a odpovědný organizátor, takže zastával od let sedmdesátých do konce osmdesátých funkci vedoucího souboru.

V roce 1982 byl Javorník nadací Fridricha Von Schillera nominován na udělení Evropské ceny za lidové umění. A je také Rudovou zásluhou, že ji v konkurenci mnoha evropských uchazečů pro soubor získal.

Ruda ukončil činnost v souboru v roce 1996, kdy už spolehlivě fungovala další muzika. Bohužel jeho housle navždy utichly v roce 2004 - jeho odkaz však v souboru přetrvává.

Jožka přišel do Vlajky mládí v roce 1968. Všestranný muzikant, který se uměl postavit za basu, posadit k cimbálu, zmáčknout gajdy, zafoukat na trúbu. A nejen zahrát, lidové nástroje také sbíral a po letech pak celou sbírku nezištně věnoval muzeu v Uherském Hradišti. Byl i dobrým fotografem - díky jeho agentuře máme spoustu historických fotografií.

Následně se stal organizátorem cimbálové muziky Javorník po výměně generací kolem roku 1990. A i poté se nadále pohyboval v okolí souboru, vídali jsme ho na každé javorníkovské akci, stoleček s turčákem, vystavené hudební nosiče souboru i muziky Javorník.

Jožka bohužel v roce 2014 také doplnil nebeskou kapelu Javorníku.

Vladimír byl téměř zakládajícím členem. Do tehdejší Vlajky mládí přišel v roce 1952. Zanedlouho se stal organizačním vedoucím souboru. Jeho zásluhou se při pobytu členů souboru na Valašsku v letech 1957 a 1958 se začal pro zaznamenávání písní od interpretů používat magnetofon, což byl obrovský pokrok ve srovnání s předchozími zápisy jen podle odposlechu. Některé nahrávky jsou využívány dodnes. Během svého působení založil takzvaný taneční seminář, v němž se noví potencionální tanečníci a tanečnice učili základním krokům, aby pak mohli být zařazeni mezi členy souboru. Tento čin vyústil k potřebě připravovat tanečníky už od dětských let, takže v roce 1958 vznikl dětský soubor Vlaječka, dnešní Javorníček, vedený od začátku Pepou a Majkou Čápovými.

Vladimír odešel ze souboru v roce 1960. Ale u tance zůstal nadále, založil nejdříve skupinu BRDĚTAN – což je zkratkové slovo pro název Brněnská děcka tančí, z níž později vznikla taneční škola STARLET. V ní Vladimír jak ředitel a uznávaný taneční mistr i porotce při tanečních soutěží po celé Evropě. Je pro nás ctí, že s tancováním začal u nás. Za jeho zásluhy mu právem přísluší titul OSOBNOST JAVORNÍKU. Laďo, děkujeme.

Jožka Ráček přišel do souboru v roce 1954. A hned se aktivně zapojil – svoji účast na sběru písní a tanců na Valašsku zúročil věrným napodobením Luženské točené, podle něhož byl natočen instruktážní film. Tanec předvedený jím a tanečnicí Libou Kleinovou provází odborný komentář a řadí se k prvním instruktážním filmům s pořízených Ústavem pro etnografii pro folkloristiku ČSAV v Brně. Tu Luženskou si střihl ještě na premiéře v roce 2010.

Mezi souboráky mu nikdo neřekl jinak, než Čola. Nevím, jak k té přezdívce přišel, ale mnozí členové ani jeho pravé jméno neznali. Moje vzpomínka na jedno z prvních setkání s ním se pojí s pobytem souboru na chatě v Naloučanech, kde soubor míval soustředění. Čola nepokazil žádnou legraci a sám mnohé legrácky vymýšlel. Pohodový člověk. A oporou pro tuto jeho pohodu byla a je jeho manželka Jana, kterou v souboru poznal.

Třebaže Čola ukončil pravidelnou činnost v souboru v roce 1972, je i s manželkou pravidelným návštěvníkem souborových akcí. A v rámci pobavy si zatančí. Zkrátka – osobnost Javorníku.

Čola nás bohužel v roce 2021 navždy opustil.

Miluška přišla do souboru v roce 1953. Tehdy ještě jako slečna Seidlmannová. Moje první bližší setkání s ní bylo při sběru na Valašsku, kde jsme spolu s Libou a Milošem Vlčkovými tvořili kvarteto, které zapisovalo, co mu Valaši předvedli a zazpívali. To pak Miluška zúročovala jako tanečnice, ale i jako autorka choreografií tanečních pásem. Jmenujme třeba Šátečkový, ale i obtáčenou hrozenskou Ej, ja hora, horička.

Miluška byla jako aktivní tanečnice velmi dlouho, ukončení činnosti v roce 1986 znamená 33 let tancování. Ale ještě jednou si zatancovala na premiéře v roce 2010. A jak jí to šlo!

Miluška je pravidelnou návštěvnicí většiny souborových akcí. Ale nejen vystoupení ji lákají, přijde občas i na zkoušku, podívá se, pochválí, někdy taky zkritizuje. A pak poradí, že ten krok by měl vypadat takhle a ten jiný zase takhle. Je to osobnost Javorníku.

Luděk /civilním jménem Ludvík/ přišel do Javorníku v roce 1984. Svým původem z Osvětiman tíhl ke Slovácku - Kyjovsku, ale dokázal vytvořit pro soubor skvělé úpravy valašské. Povoláním psycholog, dovedl citlivě navodit v muzice pohodovou, úsměvnou atmosféru. Je vynikající houslista s výbornou technikou a krásným tónem. Většinu nahrávek na našem kmenovém CD „Na valašském bále“ primoval právě on. Byl opravdovým folklorním nadšencem, s čistým a upřímným přístupem k folklornímu materiálu. Často přinesl zajímavé písně, které jsme dosud ještě nikdy neslyšeli – a nepřiznal se, že je sám stvořil. Pozoruhodné bylo, že na Moravě některé doslova zlidověly.

Luděk stál u zrodu dnes už tradičního pořadu Ten vánoční čas - což v roce 1987 byla téměř odbojová činnost / zpívat o Panně Marii a Ježíši se tenkrát jaksi soudruhům nehodilo / - ale tehdy to tvůrci pořadu riskli. A vyšlo to – divácký ohlas byl obrovský a tradice založena. Rádi jsme potom převzali i Luďkův krásný nápad s rodinným muzicírováním na koledách. V současné době se Luděk věnuje svým dalším folklorním projektům.

Do souboru přišel v roce 1958, ne jako tanečník nebo muzikant, ale jako korepetitor při nácviku tanečních pásem a pěveckých sborů. Členem se jako korepetitor stal až o rok později. Vojna a následně učitelské místo na Břeclavsku členství v roce 1962 ukončilo a za klaviaturu usedl novu až v roce 1986.

Od roku 1991 se stal vedoucím souboru. Jura Tesauer o něm píše: „Je tím správným, nezištným obětavcem, vybaven ze svého zaměstnání organizačními zkušenostmi, a hlavně klidnou a pohodovou povahou, se kterou dokáže hladce řešit i konfliktní situace. Nezanedbatelné byly jeho konexe se sponzory, které soubor zbavily počátečních finančních starostí. Navázal dobrou spolupráci s Dělnickým domem v Juliánově.“

Funkci vedoucího ukončil po 28 letech v roce 2019, korepetitorem však nadále zůstal a je pevně spjat s Javorníkem. Svojí přítomností, pohodou i radou ve správný okamžik pomáhá dál Javorníku fungovat na vysoké úrovni.

Petr Pinkas byl dlouholetým tanečníkem souboru, v Javorníku tancoval celých 22 let od roku 1969 do roku 1991. Po celou dobu svého působení byl výraznou, nepřehlédnutelnou taneční osobností. Stejně výraznou osobností je i v běžném životě a v posledních letech se opět více angažuje kolem souboru coby organizátor a hybatel folklorního dění – má totiž to štěstí, že jeho dcery následují jeho folklorní šlépěje. Díky svým schopnostem i kontaktům je m.j. členem programové rady MFF Strážnice a pomáhá Javorníku nadále i organizačně. Stejně ochotně přispívá i k technickému zajištění našich koncertů.